...

Krásné Vánoce a do nového roku jen to nejlepší

Vám všem přeje Severka :-)

Je to tady....

Dnes Annika dostala své první vysvědčení :-)

A upřímně si myslím, že na to všechno, čím si musela projít a co si sebou nese,

je to moc pěkný výsledek.

Český jazyk              2

Matematika             2 

Prvouka                    2

Angličtina                1

Krásné prázdniny všem :-)

Děkuju...

Už jsem se tu dlouho neukázala.

Rozhodně tomu tak není proto, že by se nic nedělo, to tedy opravdu nee.

Naopak je toho tolik, že usínám večer u Simpsonových, vstávám ve čtyři ráno a během 

dne nezvládám ani vypít raní kávu, natož psát blog...

Jak už jsem se zmínila, Annika opět chodí do školy. Chodí jinam, na původní školu 

zanevřela a odmítala jakýkoliv kontakt, nyní, s novými zkušenostmi se přestala bát 

a pevně doufám, že zvládne i podpořit brášku při jeho závěrečném vystoupení, 

které se koná právě ve "staré" škole a kde se Mikeš definitivně loučí se základkou, 

aby v září nastoupil na gymnázium.

V Lingui ( Anničina současná Alma mater ) je naše holčička spokojená, snad až moc.

Já bych tímto chtěla poděkovat Osudu, Bohu či paní Náhodě, že jsme narazili právě 

na tuto školu,že Anniku má ve třídě právě tato její nádherná paní učitelka, která je jistě 

původním povoláním anděl, právě tato paní asistentka, před jejímž životním nasazením 

a krásou ducha smekám a že vše vede paní ředitelka, hezká, mladá, milá, nadšená a 

velmi schopná to dáma, která zařídí zázraky na počkání, nemožné do tří dnů...

Anni se stále do školy TĚŠÍ, NEBOJÍ SE, PÍŠE BEZ ODMLOUVÁNÍ a neuvěřitelně 

zlepšila veškerou komunikaci. Dokonce ji BAVÍ dělat domácí úkoly, na radu paní
učitelky jsme změnily metodu čtení a ono to nakonec JDE I BEZ PLÁČE, angličtinu
Anni válí jako když bičem mrská, matiku zvládá v pohodě... a hlavně žádný pláč,
noční můry, záchvaty paniky, hubnutí, pomočování, trhání vlásků...

Má dcera je v pohodě a má vděčnost nezná mezí.

Mám obrovskou radost. 

Je to sice složitější, než jsem si myslela, ale zvládáme, ač s vyplazeným jazykem, 

vše co je nutné.

A pokud se povede Annice postupovat i nadále oněmi mílovými kroky, ke kterým nyní 

nabrala kurs,bude to něco tak nádherného, o čem jsem si ani nedovolila snít...

Brzy skončí sena a já napíšu víc.

O školní oslavě čarodějnic, kterou si skvěle užila celá naše rodina, o každodením
vstávání, kdy se Anni nechce z postele a nakonec se může přerazit, jen aby byla
u auta první, o tom, jak si užívám své tři hodiny volna, když jedeme vlakem
a já na Anniku čekám před školou, o výletu, kde se z mé dcery stala díky paní
učitelce a paní průvodkyni komtesa Malvína, o školních návštěvách knihovny a dalším
podporování čtení u dětí z Lingui, o první knížce, která byla vydána jen a jen pro letošní
prvňáky... je toho moc a všechno je to pozitivní a bezva.

Za chvíli škola končí, budou prázdiny a pomalu se začneme těšit na Vánoce.

Děti budou sledovat reklamy, zatipují si, co zas pod stromečkem nenajdou,
napíší - letos už oba opravdu napíší - dopis, postaví ze sněhu lucernu a já jí nesmím
zapomenout zbořit, protože to by si Ježíšek ani vánoční kozel dopisy nevyzvedli
a s manželem podnikneme nájezd na několik obchodních center, abychom těm našim
banditům splnili jejich sny, i když, upřímně, trochu přes rok zlobili :-)

Já letos už Ježíškovi psát nemusím. Mám vybráno a nic jsem si nepřála víc.

Ten nejhezčí dárek už jsem dostala a moc, hrozně moc za něj děkuju :-)

Annika znovu ve škole.

Po třech měsících domácí výuky začala naše Anni opět navštěvovat základní školu.

Nevrátila se na školu původní, našli jsme novou, krásnou, velkou, jazykovou, 

soukromou, ovšem v našich možnostech, o malém počtu dětí ve třídách 

a s nesmírně sympatickým učitelským sborem.

Anni si v pátek školu prohlédla, seznámila se s paní učitelkou, paní asistentkou

a slečnou ředitelkou. S novou třídní podrbala o spolužácích, o tom co umí 

a co jí nejde, zablbla si s paní asistentkou a bez problémů se procházela s paní 

zástupkyní, se kterou drsně opustila rodiče, aniž by jim alespoň zamávala.

Málem mi skanula slza... pupeční šňůra byla napnuta k prasknutí.

S paní ředitelkou jsme probrali možnosti, shodli jsme se, že za zkoušku to stojí

a já kupodivu ani neomdlela při nabídce Anničina nástupu už v pondělí. 

No, abych se nedělala, hrklo ve mně, ale nakonec jsem kývla. Musí si provětrat 

křídla i když to mámě rve srdce :-)

První den si ve škole Anni náležitě užila. Spolužákům rozdala lízátka, zapojila se 

do kolektivu i do výuky,dokonce snědla svačinu a babičce nakonec tvrdila, 

že ve škole to bylo SUPER!!!

To vše přestože vstávala už v pět ráno, neb manžel odfrčel autmo do práce 

a z Nanukova do civilizace cesta vlakem dlouhá.

Domů jsme se dostaly ve 3 odpoledne.

Dnes už využila služeb soukromého řidiče a opustila teplou postýlku v dobu 

poněkud lidštější.

I dnes vydržela ve škole po celou dobu výuky ( už druhý den - nevídáno ), 

ovšem poslední hodinu toho měla už plné kecky a když nestihla samostatnou práci 

- čtení - stejně rychle jako ostatní, rozplakala se. A pláč má Anní na dlooouhooo....

Paní učitelku s vděčností pochvalně drbu za ouškem a smekám před ní, protože 

musela už mít nervy jako strunky a přesto vše zvládala s úsměvem, něhou 

a neuvěřitelnou trpělivostí. 

Protože ovšem na světě není jen naše Annika a i dokonalá paní učitelka 

má jen jedny nervy,zítra jdeme domluvit docházku částečnou, na češtinu, 

matiku, anglinu a prvouku.

Pět hodin soustředění v kuse je na ní prostě ještě moc, tři jsou maximum.

Přesto přezevšechno beru Anničin souhlas s návratem ( byť ještě očesaným ) 

do školy jako obrovský pokrok, skok kupředu do života.

A abych nebyla jen vážná, nakonec malá perlička.

Krásný, značkový, nekřesťansky drahý, ergonomický, vystužený tuhle a polstrovaný 

onde, batoh, který dcera nafasovala při nástupu do první třídy, jí vydržel 

přesně půl roku, než se rozpadl na prvočinitele.

A protože jsem včera neměla kdy, kupovala jsem jí nový až dnes během vyučování.

Ráno jsem jí tedy nachystala tašku přes rameno.

Když ji Annika zmerčila, reagovala tak spontálně, až mi upadla čelist.

" No, to ti teda děkuju, ta mi akorát zkřiví záda..."       

Tož tak.

Krásný den.           Severka :-)

Ona/on za to nemůže, to nemoc ...

neboli jen můj blábol v zamyšlení.

Ano, i já se tímto článkem budu věnovat agresivitě a chování autistů,

nejen těch svých.

Na netu dnes na blog o autistickém dítěti narazíte na každém rohu,

píše ho každá druhá máma a každý třetí táta, i já jsem toho důkazem.

Neblogujících rodičů autistů je samozřejmě také dost, s těmi se známe 

třeba ze setkávání rodin s autisty, z dílniček a pod. 

Že si také každý rodič myslí, že právě jeho přístup je ten pravý a jediný

správný, je logické, i když ostatním dost často vstávají vlasy hrůzou, 

co že jsou někteří rodiče ještě schopní schovávat za nemoc.

Je potřeba si říct, že každý autista je jiný, co platí na jednoho, druhým

ani nehne a naopak. Dále, zmíním jen pro nechápavé, opravdu bití

ani násilí nepovažuji za výchovný prostředek a nechápu jak někdo může

takto ničit život svému dítěti. 

Ve Švédsku je uhozením dítěte splněna skutková podstata trestného činu.

To ovšem neznamená, že se, jakožto matka autistky a chlapce s lehkým 

aspergerem, nejen nesnažím aby mé děti měly hranice, přes které vlak

prostě nejede, ale také na dodržování těchto hranic trvám a odměňuji je

( čož je samo o sobě záruka úspěchu ) a jejich překročení trestám. 

Samozřejmě ne bitím, jsou jiné, na rozdíl od fyzického násilí, 

účinné metody ( velmi dloooouhé diskuze, které třeba syn nenávidí, zabavení 

notebooku, tabletu, PS či jiné neřesti atd. a hlavně nepovolit ani kdyby si měla 

hlasivky ukřičet ).

Cukr a bič? Nevím, možná?

Mějte mě za lpění na zásadách za krkavčí matku, ale, přestože mi např. dceřina 

"opravdová" upřímnost, rodiče autíků znají :-), přinesla nejednu horkou chvilku 

a zpocená jsem byla úplně všude, nezaznamenala jsem doma ani na veřejnosti 

větší sociální problémy, třeba ani  to, že by se mi děti válely v krámě po zemi, 

dělaly scény v čekárně u doktora nebo, a to je pro mne mez opravdu neúnosná, 

fyzicky útočily na jiné.

Netvrdím, že to dcera nikdy nezkoušela. Zkoušela a mnohokrát. Ale pokaždé

jí bylo vysvětleno, že takhle tedy ne a pokud pokračovala, následovala pro ni věc

nepříjemná a i oné nebohé autistce došlo, že mlátit ostatní prostě nebude a hotovo.

Já zde nechci být konkrétní, ale i my s manželem, po zjištění diagnoz našich dětí

( potažmo hlavně dcery, protože syn se nálepky "trochu jiný" sám zodpovědně zbavil

a dnes je z něj úplně normální puberťák, se vším, co to obnáší ), hupli k internetu 

a hledali informace, půjčovali jsme si knihy, diskutovali s odborníky 

i s rodiči na různých akcích a vstřebávali veškeré možné rady.

Články vědců a institucí jsou fajn, ale jako rodič hledáte hlavně zkušenosti jiných, 

stejně obdarovaných rodičů, kteří se už nějakou dobu s autismem perou 

a vědí jak na to. 

A našli jsme :-) Báječné lidi, kteří bojují za práva svých dětí, báječné děti 

a jejich trochu jiný, daleko hezčí svět, skvělé přátele.

Ovšem došlo i na ( pro nás ) odstrašující případ.

Předem říkám, že ona maminka, má velice těžký život a my oba

obdivujeme, jak vše zvládá, její neuvěřitelnou trpělivost a lásku, se kterou vše 

odevzdává svému postiženému dítěti. 

Co ovšem ani mně a mé drahé nejlepší polovičce vůbec nejde na rozum, je to,

že ono dítě může doslova cokoliv, protože je chudinka autista, neví co je správné 

a samo si nemoc nevybralo...

Jistě, zveřejňuji zde jen náš ( tentokrát mám svolení psát i za manžela :-) ) názor, 

ale vím, že ono pasivní tolerování a omlouvání nezarazilo jen naše maličkosti :-)

Děťátko  je agresivní, vynucuje si co chce, manipuluje s matkou a ta následně 

s celou rodinou tak, aby bylo vyhověno autistovi. Za to všechno ještě následuje 

odměna, protože to byl náročný den a děťátko ho tak pěkně zvládlo.

Ostatní členové rodiny jsou odsunuti na druhou kolej. Samozřejmě, i zde lze 

najít pokroky, ale třeba základní pravidla, která, nejen dle mé zkušennosti, 

i daleko více postižené dítě pochopí během měsíce, a která i autista musí respektovat,

se tady "trénují" roky a marně. Vždyť je přeci AUTISTA... omluva dítěte zakousnutého
do kotníku návštěvy...

Pro mne nepochopitelné.

To se ona maminka nebojí, že její milované dítě jednou zůstane bez ní a naprosto 

nepřipravené na život? Opravdu si myslí, že se o postiženého postarají příbuzní,

kteří jsou oním dítětem fyzicky napadáni? Nevidí, že z "roztomilého" děcka jednou

vyroste neroztomilý dospělý, který se prostě jinak než fracek chovat neumí?

A že to NENÍ jeho chyba, ovšem ani chyba autismu?

Každý chce pro své dítě jen to nejlepší. Je pak otázkou, zda je ono "nejlepší"

viděno objektivně, nebo subjektivně. Snažím se o maximální objetivitu, 

ale i já jsem jen člověk a subjektivita je mi daná. Proto jsme od začátku vše 

konzultovali s psychologem, psychiatrem, navštěvujeme kurzy i terapie

a dnes objektivně můžeme říct, že naše, jistě "tvrdší" ovšem i tak s láskou a trpělivostí 

vedená NEVÝCHOVA má v NAŠEM případě své úspěchy a naše Annika dosáhla
pokroků, v které jsme ani nedoufali.

Dokáže se postarat o hygienu, obléknout, když na to přijde, sama si "uloví"

v kuchyni svačinu, dokáže bez pomoci uklidit svůj stůl, napsat si úkol nebo 

posbírat hračky, když dostane příkaz, že musí bratra poslechnout, poslechne

a on to ví, takže se ji nebojí vzít sám na malou procházku po okolí, 

zvládá, sice s nervozitou, ale zvládá narušení některých rituálů, zvládne menší 

skupinu dětí ( a je kupodivu dětmi velmi oblíbena! ), ráda mi pomáhá s prací

v domácnosti i na farmě, nebojí se návštěv a naopak si je užívá.... to jsou věci, 

o kterých bychom nejen před rokem ani nesnili, ale ani bychom 

si netroufali pomyslet :-)

Samozřejmě, i my máme kostlivce, které se prostě nedaří - doufám zatím -

vymýtit - návrat do školy ( přestože zvládla školku a přípravku, první třída

ji vrátila o dva roky zpátky, přestala mluvit, pomočovala se, nejedla a zhubla 

1/4! své váhy, trhala si vlasy.... ) 

            - osamostatnění se ( přeci jen je závislá na svém "doma", prázdiny 

u babičky skončily jedním přespáním, u kamaráda to zabalila v deset večer :-) )

            - naučit se to blbý R a Ř. Prostě neštěstí :-/

            - soustředit se :-) ...

Přiznám se, že mně osobně, čistě subjektivně, by vyrušení čtyř nejzákladnějších 

kostlivců v průběhu roku, maximálně dvou - škola, stačilo k menší oslavě, kde 

budu Anniku plácat po rameni a říkat jí, že je nejlepší a vozit ji na poníkovi.

Emoční nestabilita v případě chválícího mejdanu nehrozí, to, že je báječná

jí ( jim oběma ) opakuju dnes a denně :-) 

Toť mé "zamyšlení", jistě se mnou mnoho lidí nebude souhlasit, někteří třeba 

souhlasit budou.

Přestože jsem máma - krkavec a jsou věci, které dceři nedovolím bez ohledu na nemoc,

pravdivě se přiznám, že i já bych se pro své děti klidně rozkrájela, snažím se jim plnit 

každé možné přání a rozmazluji je, přestože o to ten starší už vůbec nestojí,

nebo to alespoň dělá. Ale ať se mu to líbí, nebo ne, oba jsou a vždycky zůstanou 

mými  miminky ( snad si to nepřečte ) a my je s mužem milujeme nade vše :-)

Krásný den :-)          Severka

Domácí výuka :-)

Jak už jsem se zmínila, Annika má domácí výuku.

Její "pančelkou" jsem já, což jí občas přijde nesmírně zábavné, tělocvikářem je její otec,
( on jako jediný z rodiny zvládne kotrmelec v trávě ) a angličtinu bifluje buď s bratrem
 nebo se mnou, což ovšem není taková prča, jak mi ráčila sdělit.

Během týdne mi Anni dovolila párkrát zdokumentovat domácko-školní den. 

Směla jsem ji fotit při práci a dokonce se pochlubila i výsledky :-) 

Jakožto technický anti-talent se předem omlouvám za kvalitu snímků... říkám rovnou,
že pro mne žádný fotoaparát není dost automatický...    

1. psaní

Anni má špatnou grafomotoriku, nejprve psala psacím písmem, aby v pololetí,
omylem v komunikaci rodiče x SPC, přešla na tiskací a vzápětí během března
zpět na psací. 

Psací text čte, písmena i slova napsat umí, ovšem za úpravu by se nejspíš styděl
i náš kocour Mefisto.
Přesto však ode mne Anni dostává jedničky, max. dvojky, onu kuli vyfasovala
za nevypracování úkolu a po dodělání byla slavnostně škrtnuta.

2. matematika

Máťa Anni jde moc pěkně, sčítá a odečítá do dvaceti, sem tam ještě použije prsty,

 ale to už jen vyjímečně.

Mám dojem, že matematika ji celkem baví, i když ani to jí nezabrání, aby se občas 

neválela po sešitě nebo aby místo psaní příkladů neokousala tužku a nevrhala na mne 

pohledy masového vraha...

3. čtení

Když jsem se zmiňovala o "pohledech"... Annika jich má, samozřejmě, celou škálu, 

z nichž některé jsou oblíbenější ( rychle mrkající panenka - zabírá hlavně na nově 

příchozí a neznalé ) a jiné zas vyvolají v matce takové hnutí mysli, 

že je lepší je příště vynechat ( výše zmíněný masový vrah ). 

Existuje ovšem i pohled, který sice docela chápu, ale naprosto nesnáším a jsem jím 

častována skoro pořád. Je to pohled "už zase" jehož součástí je protočení očí 

někam tam nahoru a většinou se přidruží i náležité vzdychnutí.

"Už zase" je mi věnováno minimálně 3x denně, a to vždy, když se mi v ruce objeví 

slabikář či časopis a  posílám Anni do jejího čtecího křesílka ... 

Fotku nemám, každé čtení jí dost naprdne, tak nechtěla spolupracovat :-)

4. tělocvik

Tak to je jiná parketa, tohle Anni ráda, moc ráda, a díky její hyperaktivitě 

tak nějak furt. Ovšem několikrát týdně se jedná o oficiální hodinu vedenou profesorem 

tátou a táta se musí poslouchat, protože jinak může být i zle. A tak se táta poslouchá 

a bez řečí a hodina tělocviku je plná smíchu a pohody, lítá se venku, bruslí se, tancuje, 

točí se hula-hop, hraje se na třetího s bráchou, běhá se s Mortim ( pes ), honí se ovečky 

nebo kůzlata a vůbec je hrozná zábava. Foto je z ovečkového výběhu, kde Anni poslušně 

z lesa aportovala klacky na oheň. Holka šikovná :-)

Během této vícehodinovky se Annika kromě TV věnovala i prvouce. Zopákla si jarní 

květiny, světové strany a první pomoc při vyndavání třísky. 

Dala by se zahrnout i hudební výchova, protože si u toho docela slušně zahulákala 

a dle manželova ( metalista ) názoru to neznělo nejhůř.

5. výtvarná výchova

Tu Anni taky může, obzvlášť barvy a lepidlo, to jí baví moc. Je šikovná a také, 

na svůj věk, překvapivě dobře a ráda šije.

Tentokrát jsme se pustili do výroby pytlíku na kuličky ( je vidět za Anni na topení )

 a veselých květináčů.

Ubrousková metoda Anniku zaujala, takže si myslím, že se k ní brzy vrátíme.

   

                                           Výroba:

                                           výsledný produkt:

6. angličtina

Tu zdokumentovanou zatím nemám, pokusím se nějakou fotku ukrást příští týden, 

ovšem bude to boj.

Nikoliv s Annikou, nýbrž s jejím slavným, lehce pubertálním, bratrem, který se odmítá fotit.

Ale já se nedám a i tato meta padne! :-)

Mějte se fajn a pěkný víkend  :-)

ČESKO SVÍTÍ MODŘE!

Dle nejnovějších světových epidemiologických výzkumů se v současné době každé 80. dítě narodí s Poruchou Autistického Spektra (PAS).

V České republice žije na 100 000 osob s různou mírou a formou autismu.To, co děti s autismem a jejich rodiny potřebují nejvíce, je porozumění a podpora. 

Jim Sinclair dospělý muž s diagnózou autismu: „… uvědomte si, že jsme si odcizení navzájem, že můj způsob života není pouze poškozená verze vašeho.…“ 

V roce 2007 Valná hromada OSN rozhodla stanovit

 2. duben

 jako

 SVĚTOVÝ DEN ZVÝŠENÍ POVĚDOMÍ O AUTISMU (WAAD)

S tímto dnem je spojena modrá barva, která je barvou komunikace a sebevyjádření. To je jedna z oblastí, ve které mají lidé s Poruchou Autistického Spektra největší potíže.

Pojďme společně tyto děti a jejich rodiny podpořit.

„Rozsviťte se modře!“

a připojte se tak do celosvětové kampaně „Light it up blue!”, která druhý dubnový den každoročně probíhá v různých koutech světa.Připojit se můžete jakkoliv – rozsviťte v noci 2. dubna modrou žárovku ve svých domovech či kancelářích, oblékněte se do modré barvy nebo si na oblečení připněte modrou stužku, případně tak, že o této iniciativě budete mluvit nebo informace umístíte na svých webových stránkách.

Děkujeme Vám.

převzato z  http://www.posvitme-si-na-autismus.cz/